Premenopauza, perimenopauza, postmenopauza, menopauza či klimakterium – všechny tyto odborné termíny se v češtině jednoduše shrnují do slova přechod. A to velmi výstižně, neboť jde o období, kdy jeden stav plynule přechází v jiný, a z podstaty ne nutně horší.
Ačkoli menopauza sama o sobě není nemocí, její projevy a případné zdravotní dopady jsou v centru pozornosti jak medicíny, tak i veřejnosti. Není tomu tak ale dlouho. Ač je menopauza s lidstvem od jeho vzniku, zájmu lékařské vědy se těší posledních přibližně sto let.
Termín ménopause sice prvně použil francouzský lékař Charles Pierre Louis de Gardanne už v roce 1821, ale do objevu hormonů estrogenu a progesteronu ve 30. letech 20. století bylo na toto období nahlíženo spíše jako na psychologický problém. A to s náležitou patologizací, kdy byly ženy označovány za postižené hysterií či rovnou šílenstvím. Teprve vědecké poznatky přinesly uznání fyziologického základu potíží. Rozmach hormonální substituční terapie (HRT) v 50. letech pak vedl k tomu, že byla menopauza vnímána jako nemoc, kterou je třeba léčit. Stala se tak nejen tématem medicíny, ale i cílem komerčních kampaní.
Od konce minulého století se ale přístup opět mění. Díky studiím, které ukázaly nejen přínosy, ale i rizika HRT, a také vlivem feministického hnutí začala být menopauza chápána více jako přirozená etapa života než jako choroba.
Andropauza
Andropauza, na rozdíl od jasně definovaného a prozkoumaného procesu ženské menopauzy, nepředstavuje konečnou etapu reprodukční schopnosti muže. Muž nemenstruuje, a tudíž u něj nemůže tento biologický proces ustat. V jeho případě jde o postupný proces stárnutí, který je někdy označován jako mužské klimakterium nebo mužský klimakterický syndrom.
Téma andropauzy se v ordinacích objevuje jen zřídka, mimo jiné proto, že její projevy bývají často psychického charakteru. S poruchami nálad, úzkostí nebo depresemi muži k lékaři většinou nespěchají. Zato erektilní dysfunkce a střídající se návaly horka a potu už důvodem k návštěvě být mohou. Stárnoucímu pacientovi pak může být poměrně snadno stanovena diagnóza hypogonadismu s pozdním nástupem, tzv. LOH (late-onset hypogonadism).
Příroda je ovšem mužům v tomto ohledu nakloněna příznivěji. Zatímco u žen menopauza postihuje celou populaci, u jejich mužských protějšků ve věku 50 až 59 let se LOH vyskytuje jen u 0,6 % a u starších ve věku 60 až 79 let je to 4,2 %, tedy přibližně u jednoho z 25 mužů v této věkové skupině. A zatímco hypogonadismus mužů je možné do jisté míry ovlivnit úpravami životosprávy, která zahrnují omezení konzumace alkoholu, kuřáctví či obezity, ženská menopauza je nevyhnutelná.
Rovné možnosti se mezi obě pohlaví vracejí až s medicínskou intervencí. Stejně jako u žen zmírňují příznaky klimakteria hormonální terapie, tak i substituční léčba testosteronem mnohé napraví v případě mužů. Není proto divu, že v posledních dvou dekádách dramaticky roste preskripce testosteronových přípravků, a to nejen v USA.
Muži proti stárnutí
Menopauza i andropauza souvisejí s vyšším věkem a zatím není definováno žádné další hormonální období, které by po nich následovalo. Označuje se jen obyčejně jako stáří – senium. Jelikož se však průměrná délka života neustále prodlužuje, lze očekávat, že se obě témata stanou ještě aktuálnějšími. Z obou se stanou příznaky nového „středního“ věku. Jistě se proto dočkají velké pozornosti nejen médií, ale i farmaceutického průmyslu, který vycítí početný trh a solventní zákazníky. Stejně jako se dnes turistický byznys do velké míry opírá o seniorní cestovatele, budou jistě i producenti léčivých přípravků i alternativních receptur cílit na vyšší ročníky s oslabeným hormonálním metabolismem.
V USA už několik let běží kampaně farmaceutických firem, které vykreslují andropauzu v těch nejtemnějších barvách a nabízejí jednoduché řešení v podobě testosteronových preparátů. Příznaky, jako jsou ochabující svalstvo, nárůst břišní tukové tkáně či úbytek tělesného ochlupení, zasahují mužské sebevědomí v jeho nejcitlivějších místech a ženou stárnoucí do lékařských ordinací. Spektrum příznaků je však široké a často nespecifické – dříve byly považovány za přirozený projev stárnutí, dnes jsou záminkou pro předepsání či samoléčbu testosteronem. Popularitu těchto preparátů zvyšuje i snadná aplikace ve formě transdermálních náplastí či gelů.
K jejich oblibě přispívají i výsledky studií, které potvrdily, že vyšší koncentrace endogenního testosteronu je spojena s lepším kardiovaskulárním profilem – vyšší hladinou HDL cholesterolu a nižším krevním tlakem. Není však radno zapomínat na rizika, která nadužívání testosteronu přináší, jako jsou kardiovaskulární a jaterní onemocnění, infertilita nebo prudké změny nálad s depresivními či agresivními projevy.
Zbraně proti klimakteriu
Za posledních sto let se průměrná délka života žen prodloužila o více než třetinu, ale vyhasnutí funkce vaječníků stále nastává zhruba kolem padesátého roku života. Pokles tvorby estradiolu v ovariích je navíc poměrně rychlý – obvykle probíhá do roka po ukončení menstruace. Proto jsou i příznaky klimakteria náhlé a výrazné a týkají se většiny této věkové populace. Navíc jsou dlouhodobé, u některých žen se klimakterický syndrom projevuje až do 70. roku života.
Tato skutečnost vytváří obrovský medicínský i komerční potenciál. Kromě „zlatého standardu“ – hormonální terapie estrogeny – přicházejí na řadu hlavně úpravy životního stylu a alternativní metody. Mezi farmakologické se řadí léčba fytoestrogeny, fytohormony a psychofarmaky. Pomáhají ale i fyzikální metody ve formě různých cvičení, akupunktury či elektroanalgezie. K těm nejoblíbenějším pak patří mnoho dietních opatření nebo substituce vitaminů a jiných látek v podobě mnoha potravinových doplňků. Současná aktivní padesátnice tak má široký výběr možností, jak si od příznaků klimakterického syndromu ulevit. Lékař jí dokonce může indikovat i příspěvkovou lázeňskou péči.
Život po přechodu
Menopauza u žen i andropauza u mužů jsou přirozené etapy života, které s sebou přinášejí biologické, psychické i sociální změny, a moderní medicína dnes nabízí širokou škálu možností, jak zmírnit jejich negativní zdravotní projevy.
Je možné, že se rozvinou nové léčebné postupy, jako je personalizovaná hormonální terapie, cílená genová medicína nebo sofistikované využití umělé inteligence v predikci rizik a volbě léčby. Zároveň se jistě dočkáme bohatého rozvoje preventivních programů zaměřených na zdravé stárnutí, výživu, pohyb a psychickou odolnost. Přechod tak naplňuje svůj sémantický význam, kdy je cestou k další životní etapě, a ne strašákem stárnoucích lidí.